.entry-content:after { content: url(http://i1044.photobucket.com/albums/b442/dominikal/podpis_zpsx00mxttg.png?t=1497385843); }
cestování

Rok na cestách

11:57

. . . aneb co mi cestování dalo, vzalo, jak nacpat celý svůj život do dvou kufrů, jaký je můj život na cestách a jak to vlastně bude dál?


Zrovna včera jsem o tom tak přemýšlela. Je to už více než rok, co jsem se udělala jedno ze svých doposud největších rozhodnutí v životě a následný rok prožila jak na horské dráze. Za ten rok jsem i přišla na jednu velice důležitou věc - můžete snít o dané věci jak chcete, představovat si ji stokrát stále a znovu dokola, ale pokud neučiníte rozhodnutí, že do toho tedy opravdu jdete a chcete to, nic se nestane. A doposud se mi to vlastně ověřilo, že to tak funguje na všem. Dokud jsem se teda opravdu nerozhodla, že teda opravdu chci cestovat, nic se nedělo a ani jsem nepřitahovala žádné lidi, informace, události a příležitosti, ale v momentě, kdy jsem se pro to rozhodla, se najednou všechno změnilo.

A byl to opravdu zajímavý rok, řekla bych, že mi dal víc než mi vzal a že jsem i díky tomu všemu v některých věcech zase o něco trochu víc dospěla. Ale především to byla jedna velká i divoká jízda na horské dráze a to doslova. A se vším všudy. Cesta nahoru, i šílená cesta dolů, cesta do propasti a opět náročné stoupání nahoru. Někdy si říkám, že se mi trochu vymstilo, staré známé pořekadlo jak na Nový, tak po celý, protože to občas podle toho tak vypadalo, ale aspoň se mám teď zpětně čemu smát a když se tomu nesměju já, tak se aspoň mí přátelé smějí mně.


A co mi tedy cestování dalo? 
Především mi dalo neuvěřitelnou svobodu, ale zároveň i velkou odpovědnost. Svobodu rozhodnout se, kam půjdu, co udělám, kde budu bydlet a také jak se rozhodnu, ale i následnou odpovědnost za to nést si veškeré následky, které jsou s tím vším spojené, což vždy nebyla úplně růžová pohádka, ale s odstupem času mohu potvrdit, že když se říká, že pokud nejde o život, jde o hovno, tak je to opravdu skutečně pravda!

Dále mi cestování dalo nespočet nových přátel, dvě nové nejskvělejší parťačky z jihu na život a na smrt (a taky na kocovinu), nové zážitky, zlepšení se v angličtině, konečně mám i lepší přízvuk, nové pracovní příležitosti, poprvé v životě jsem vyzkoušela trávu, koláček s hašišem a nesla si potom za to všechny následky. Kluci z Německa mě učili správně kouřit cigarety (díky bohu jsem v tom nenašla zálibu), prožila jsem si svou první pořádnou opici, zjistila jsem, jak neskutečně může mít člověk nahnáno, když ho zastaví na hranicích při pasové kontrole pod doznívajícími účinky trávy a také jaké to je si ve vší veselé opilosti dojet na kole až do pokoje, zaparkovat kolo vedle postele a spokojeně usnout. I jaké to je ztratit se v 1 400 m nad mořem v mínusové teplotě pod nulou, bez vody, baterky, jídla, mapy a fungujícího mobilu v totální vánici, večerní tmě a neoznačené "lesní" zkratce.

Tohle všechno sem samozřejmě píšu jenom pro pobavení, abyste se tomu zasmáli stejně jako se tomu s postupem času směju i já. Ne proto, abych se tu nějak vytahovala, co všechno jsem už zkusila či vás k tomu nějak nabádala, to rozhodně ne! Opravdu všeho s mírou.


A co mi cestování vzalo?
Ačkoliv se o cestování vždy mluví jako o úžasné možnosti, jak investovat čas a peníze, tak bohužel pro mě to mělo i své stinné stránky, kterých jsem si užila dosyta. Opravdu všechno má svou hranici a já tu svou bohužel ignorovala a bylo jasné, že na výslunní či nahoře člověk není věčně a můj pád na sebe nenechal dlouho čekat. Zavinila jsem si ho tak trochu sama, během něho jsem přišla o pocit štěstí, šťastnou náladu, díky tomu promrhala nejeden den a nakonec ztratila i několik přátel. A v neposlední řadě jsem utrpěla i menší ztrátu v rámci školy. Budu muset o jeden rok prodlužovat, ale to mi vlastně ani moc nevadí.

Jak jsem zde psala nedávno, nakonec jsem se i dostala do velkých psychických depek a šílených stavů a nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděla v čem je problém. Věděla jsem, že to je jenom v hlavě, ale prostě to nešlo zastavit. Prostě a jednoduše to nejde a jen tak člověku něco nepomůže. Ale díky Bohu už to mám celé za sebou (ale o tom se zase rozepíšu někdy jindy). V průběhu celého toho období jsem přibrala nejedno kilo, začala se víc nenávidět a trochu si poníčila i své zdraví, ale zpětně to vidím jako jednu velkou výhru!

Nakonec jsem si hodně srovnala priority, zjistila jsem na čem mi opravdu záleží a do čeho chci do budoucna investovat svůj čas a energii. Zjistila jsem komu na mě skutečně záleží, kdo je tu pro mě ať se děje, co se děje a naučila jsem se, jak si opět najít cestu sama k sobě a mít se zase ráda.

Ale v neposlední řadě mi to dalo tu nejcennější věc a tou je moje rodina. Kdo mě zná osobně, ví, že jsem si svými rodiči prošla během své puberty a hlavně i oni se mnou opravdovým peklem, za celých 22 let jsme měli hodně ups & downs (těch downs bylo spíš víc než míň) a bylo těžké si k sobě najít cestu, ale nakonec před mým odjezdem na Madeiru se to konečně celé zlepšilo a věřím, že odteď už to bude jenom dobré. Mám opravdu milující rodiče (teď už jsem si tím naprosto jistá) a jsem jim neskutečně vděčná, jak mě po celou dobu cestování podporovali a to jak psychicky, tak i finančně, ale především, že vždy podpořili mé každé šílené rozhodnutí a kdykoliv šlo do tuhého, tak tu byli pro mě, odhodlaní letět i na konec světa, jen aby bylo vše v pořádku a já byla šťastná. Mami a tati díky za všechno, mám vás ráda!

Nakonec jsem vlastně zjistila, že mám vůbec tu nejlepší rodinu na světě! Nejlepší mamku, taťku, babičky, dědu, tety, strejdy, bratrance a sestřenice a nikdy bych je za nic na světě nevyměnila. Tak často mi teď chybí všechny ty naše společné chvíle . . . Už se na vás zase moc těším!


ALE to nejlepší, co mi cestování dalo jsem si nechala až nakonec! Tím nejlepším je pro mě můj Lojzík, kterého jsem díky cestování poznala v Anglii loni před Vánoci. Nakonec jsme jeden na druhého museli čekat skoro 3/4 roku a trochu nám to trvalo, než jsme dospěli k tomu, že chceme být opravdu spolu a dokážeme z našeho vztahu udělat prioritu v tom slova smyslu, že nám jeden na druhému záleží a dokáže se mít rádi i přes to, že nás momentálně dělí 3 319 km, nejeden stát, pohoří, hurikán a oceán a stále na sebe dokážeme trpělivě čekat. 

Ačkoliv člověk, který by znal celý náš příběh a věděl, jak krátce spolu jsme, by si nejspíše ťukal na čelo a říkal, že jsem magor, když tohle dokážu říct natož říct, že Lojzík je ten osudový chlap, na kterého jsem celé ty dva roky čekala, natož, že si ještě myslím, že to takhle bude na dálku fungovat, ale mně to je jedno. Ať si každý ťuká na čelo jak chce a říká co chce, ale pro mě je to o pocitech, jak to člověk cítí a já to prostě momentálně takhle cítím a neměnila bych to za nic! A děkuju, že mi tě život přihrál, ačkoliv by mě to nikdy v životě nenapadlo, že se naše cesty střetnou zrovna v Nottinghamu, ale především děkuju, že mě podporuješ v mých rozhodnutích a jsi přesně takový, jaký jsi. Takový prosím zůstaň!

Dá se vůbec celý rok žít jen s pár věcmi ve dvou kufrech na kolečkách?
Ano. Dá! Nakonec samo cestování mi pootevřelo dveře k velice kouzelnému stylu života - minimalismu a já jsem se naučila žít jen s tím, co doopravdy potřebuju. Zjistila jsem, že mám spoustu, ale opravdu spoustu věcí a ve finále má člověk vždy jen pár nejoblíbenějších věcí, které používá nejčastěji. Díky tomu, že jsem byla nucená se takto naučit žít, mi najednou život přijde jednoduší a rozhodně si ho nemusím komplikovat rozhodováním pro kterou věc se zrovna dneska rozhodnu z těch všech.


A co bude dál?
Jak víte, momentálně jsem na 5 měsíců na Madeiře. Až se vrátím, budu opět pokračovat ve svém bakalářském studiu a budu se ho snažit pečlivě a řádně dodělat. Také bych chtěla zůstat v Česku. Teď mě vůbec neláká vyjíždění a usazování se opět na nějakou delší dobu v cizině. Ale cestování jako takové mám ráda pořád a chci v něm nadále pokračovat, ale jen rekreačně prozatím, či jak to jinak/lépe říct. Prostě se chci usadit v Česku a při tom sem a tam objevovat nová místa.

To je tak asi vše, co bych k tomuto tématu chtěla říct. Pokud i vás láká cestování i s tím, že byste se někde chtěli na nějakou dobu usadit, určitě si za tím běžte! Dnešní možnosti jsou neuvěřitelné a dle mě i nekonečné. Jak se říká, kdo chce, najde si vždycky způsob, jak to udělat. Stačí jen udělat to rozhodnutí. A pokud se takto plánujete rozhodnout, držím vám všechny palce, určitě to bude skvělé rozhodnutí, díky kterému budete těžit opravdu hodně. Ale nakonec přece jenom nezapomínejte - všechno má svůj čas . . . :)

cestování

Kde je mi teď konec

20:35

Aneb, co všechno se od posledního článku změnilo . . . :)


Za prvé se určitě změnilo to, že díky tomu, že jsem se tady tak vypsala, tak se najednou všechno otočilo o 360 stupňů a já můžu říct s čistým svědomím, že temné časy a všechny depky jsou již zcela zažehnány a minulostí. A to i díky vám, díky za to, že jste si mé trápení přečetli, vyslechli, pomohli a poradili. Komentáře k minulému článku jsem si poctivě přečetla, jen tedy přiznávám, že jsem na ně nereagovala a to z toho důvodu, že v momentě, kdy jsem se z toho vypsala, se najednou něco změnilo, já se začala cítit líp, věci se daly do pohybu a já najednou nestihla ani odepsat, tak se moc omlouvám. Velké dík patří Klárce, mému anděli strážnému z Andělu, která má pro mě vždy pochopení a já mám snad i pocit, že na střídačku obouváme ty stejné boty a kráčíme v nich po stejné cestě, jen v jiných časových obdobích a rozmezích a vzájemně pro sebe proto vždy velice jednoduše a snadně dokážeme najít pochopení, lásku, důvěru a i pomoc. Také děkuji své rodině, za všechny úžasné chvilky, báječnou rodinou oslavu, babičce a dědovi za nezapomenutelné léto, které ještě doteď oplakávám, že už skončilo a Lojzíkovi za to, že jsi a psychicky mě podporuješ a vždy rozesměješ.

No a kde je mi teď konec? Přesně před týdnem a pár dny, jsem odletěla na Madeiru, kde teď nějaký čas pobudu. Nebudu vám lhát a nalijme si čistého vína, toto je už třetí odjezd během jednoho roku z České republiky, další část roku, kdy se zase stěhuju a další část roku, kdy začínám od znovu. Proto vám nebudu lhát a řeknu vám to na rovinu, bylo to těžký. Sakra těžký, možná těžký jako prase. Můžu to tak říct, že?! Věci se před odjezdem rychle semlely, s Lojzíkem jsme dospěli do jiného stádia, rodina mi přirostla k srdci blíž, Klárka mi oznámila, že po Vánocích odlétá na rok a půl do Austrálie, Jirka se odstěhoval do Anglie a já jsem tak nějak přicházela na to, že se na tu Madeiru vlastně ani zase tolik netěším a spíš se těším na to, až zase přiletím na Vánoce a budeme s Lojzíkem spolu. Ale stejně jsem letěla. Skoro pět hodin s časovým posunem a dvakrát hodinovým zpožděním.

Ale přiletěla jsem, vystoupila z letadla a Madeira mě okouzlila, zamilovala jsem se do ní, je opravdu úchvatná. A pak jsem dorazila do nového bytu, který jsem si sehnala na pronájem. Měla jsem co dělat, abych se udržela a nerozbrečela se už před klučinou, který mi celý byt ukazoval . . .

Jiný kraj.
Jiný mrav.
Jiná mentalita.
Jiný přístup k věcem.
Neuvěřitelný bordel v bytě.
Rozbitá hadice ve sprše slepená páskou. :D
A domovní zámek, který jsem nebyla schopná odemknout.

Poléval mě studený pot a slzy. Myslím, že v ten moment, už toho na mě bylo opravdu hodně. Třídenní nevyspání, dlouhý let a nový bytový šok. V ten moment do mě stačilo jakkoliv cvrknout a ihned jsem se sesypala a rozbrečela. 

Jediné co mě drželo nad vodou bylo utěšování mého taťky doprovázeno mým odhodlaným hledáním zpáteční letenky za doprovodu slz, že chci ihned letět domů a Lojzíkův soucit, ať ještě vydržím, že nakonec určitě uvídím, že se mi tam začne líbit a zvládnu to. 

A zvládla jsem to. Stačilo mi se vyspat, jednou si projít město, najít nové kamarády a hned jsem se zase dala dohromady a pochopila jsem, že je tu opravdu krásně a nakonec tu zůstanu.

Na některé věci si člověk opravdu musí zvyknout, jako třeba na to, že je to zase totálně jiná mentalita, na všechno je dost času, všechno se udělá až zítra, jídlo se rychle zkazí, ještěrkám se u vás doma vždycky moc líbí a švábům se zase líbí se v noci toulat po ulicích a že i když není vidět sluníčko, tak se člověk stejně spálí. Ale to je prostě to ono kouzlo místního ostrova, ostrova, který si nakonec člověk zamiluje.

Já myslím, že už jsem si letos toho cestování užila dost a tohle rozhodě považuji za poslední stěhování letošního roku i poslední cestovatelský výjezd na delší dobu (na nějakou dobu dopředu). Nikdy jsem netvrdila, že cestuju, protože se mi u nás nelíbí nebo proto, že by mi byla naše země malá. Právě, že naopak, moc se mi u nás líbí a vždy se domů ráda vracím. :) Jen jsem prostě chtěla využít příležitosti dokud to šlo a poznat nové věci, země, kraje, lidi a jídla. A bylo to moc fajn. Teď jsem tady a nakonec si to moc užívám a jsem ráda za tuto zkušenost. I když jsem tu v rámci školy, tak čas na zábavu si tu také najdu.

Teplo je tu hezké, slunce svítí krásně, místní tropické ovoce chutná výborně a místní příroda je přímo úchvatná! Všechno vám to brzy a postupně ukážu. Jak tady, tak i u mě na instagramu. Prozatím běžím, musím se navečeřet a dojít do města nakoupit pár věcí a zase se pustit do práce a něco udělat.

Tak se mějte hezky a já se zase brzo ozvu! Pac a pusuuuu ♥

Nemůžu chytit kreativní slinu

10:28

Perfektní - to teda rozhodně není. Opravdu ne. Nic a nikdo. Ani můj život. 


Nechci, aby si někdo myslel, že můj život je perfektní, protože to opravdu není. Chci s vámi sdílet všechno, tak vám chci ukázat i tu odvrácenou část. Část, kdy necestuju, nevysedávám v kavárnách ani restauracích, ležím třeba jen tak doma na posteli, nevařím, nevymetám kluby, nepiju Prosecco a ani neběhám po louce ve snaze se zase trochu zapotit.

Už mě nebaví věci, který nejsou skutečný, hezký studený kafe z fotky, selfíčkový královny, který mě vlastně vůbec neinspirují, neupřímnost a vlastně to hraní si na něco, co vlastně nejsem. Už mě to fakt neba. A vlastně toho nechci už ani být součástí.

Řekla bych, že moje léto je zvláštní. Zvláštně krásný, ale i zvláštně smutný, ale přesto všechno se něco děje. Děje, ale pomalu. Možná jsem to já, možná je to svět kolem mě, možná je to moje hlava a možná je to všechna ta chemie, co jsem do sebe na začátku léta nacpala. Nevím, jen doufám, že se měním k lepšímu.

Začalo to asi všechno už na jaře, pomalu, ale jistě, některé věci mě začaly štvát, ne vždycky jsem byla šťastná, nešlo mi pořád se ze všeho radovat, ale byly dny, kdy mi to zase šlo. Pak jsem se vrátila domů a zase mi to šlo. Náramně! Smála jsem se, byla jsem šťastná, bavilo mě zase být doma a pak na konec léta, těsně před odletem, jsem do sebe vlastní hloupostí nacpala trochu (možná trochu víc) chemie. A celý ten kolotoč začal.

Nejdřív se roztočil pořádně rychle, panečku byla to jízda, točilo se to tak rychle, až se mi několikrát chtělo z té závratě zvracet, neměla jsem chuť k jídlu, přežívala jsem ze dne na den, nic mě nebavilo, nešlo to zastavit až pak jednou. Celý se to zastavilo a já se zase začala trochu usmívat, ale kolotoč se zase začal roztáčet, tentokrát ovšem pomalu, ale jistě.

Už jsem neměla závratě ani nechuť k jídlu. To už pominulo. Namísto toho přišla sebe nenávist, velká chuť k jídlu a deprese. Tím vám chci ukázat, že ani můj život není perfektní a i tak trochu vám vysvětlit, proč blog není tolik aktivní, natož instagram či má facebooková stránka.

Jednoduše už jsem měla všeho dost a nebavilo mě to. Někdy jsem měla opravdu velké deprese i tři dny v kuse. Neměla jsem ráda sama sebe, nemohla jsem se vystát, tak jsem to zaháněla jídlem, jedla, jedla a tloustla - přibrala jsem a nemohla jsem se vystát ještě víc. Bolela mě hlava, někdy i třeba tři dny v kuse a myslím, že to poznali i všichni okolo mě. Já jsem o tom sama taky dobře věděla a naštěstí jsem se snažila najít nějakou pomoc, nejčastěji v knížkách. 

Moje okolí to nechápalo, vlastně možná i dodnes nechápe, prý proč čtu ty blbé knížky, vždyť jsem tak pozitivní člověk, nepotřebuju číst takové nesmysly (díky za podporu :D) a mám se jít radši projít. Ale stejně jsem je četla dál. Trochu to pomohlo, vlastně od začátku vím, kde je hlavní problém, jen na tom potřebuju trochu víc zapracovat.

Ale proč to tu vlastně píšu? Především se z toho potřebuju vypsat a i vám to trochu vysvětlit. Kdykoliv předtím jsem se nerada dělila o své strasti a trápení s okolím a vždy jsem všechno dusila v sobě, prostě jsem to nechtěla ventilovat dál. Taky v létě přišel moment, kdy už mě vážně veškerá nastrojenost instagramu přestala bavit a asi z 600 lidí, které jsem sledovala jsem to všechno zkrouhla na nějakých 150. Nic proti nikomu, ale je mi teď vážně líp, když nemám každý den na očích všechny možný kraviny! 

Každý chce svůj IG vést určitým způsobem, stylem, každý se zajímá o něco jiného, ale mě už vážně přestajlované obrázky nebaví, ani nicneříkají opakující se selfíčka a fotky bez inspirace. Myslím si, že Instagram je o inspiraci i já chci, aby můj Instagram byl inspirací v tom, kam se podívat, co je hezké, jaké místo stojí za to navštívit, kde se dá dobře najíst a tak.

Rozhodně už nechci být součástí toho umělého a falešného světa. Myslím, že už mi to stačilo, ale díky za tu zkušenost. 

Na rovinu říkám, že jsem tím byla tak zhusená, že jsem přestala a upla se jen na stories, ale i ty mi pak už moc nedávali smysl a moc mě nebavily. Vlastně ani blog mi moc nešel v posledních dnech a týdnech. Nebavilo mě to a vlastně jsem nevěděla ani o čem psát. Nechtěla jsem se do toho nutit.

Ještě nejsem tam, kde bych potřebovala být - vím, ještě to chce čas. Ale už jsem se rozhodla, že toho bylo dost a chci to zase otočit k dobrému a být zase zpátky ta pozitivní Domča, co se ze všeho raduje!

Chci se k tomu všemu, co jsem měla ráda vrátit, najít si k tomu cestu, třeba to zkusit i jinak. Najít inspiraci u vás, ale třeba i inspirovat vás a ukázat vám něco zajímavého, nového.

Tak doufám, že mi to půjde. A momentálně jsem se rozhodla, že to chci změnit. Vážně! Tak ať to všechno dopadne dobře (tak, jak má) a nějaká kreativní slina si mě zase brzy najde.

Pac a pusu, mějte se hezky a díky všem, kteří mi pomáháte! ♥

A co teď?

8:00

Jak jsem psala minule, jsem zpátky doma. Ale moc jsem se na to svým způsobem těšila. Přijela jsem domů, vybalila, zabalila a jela zase pryč. Do jižních Čech, myslím, že jsem tu asi nejšťastnější. Nejela jsem sama, vzala jsem si sebou i kolo. Budu tu jenom měsíc, možná měsíc a týden, ale chci si to užít na plno. Jak jsem řekla minule, plánů mám opět plno, snů též. Tak jsem se rozhodla, že si to opět radši sepíšu, abych na nic nezapomněla a doufám, že z toho udělám nezapomenutelný měsíc dle mých představ. Budu jezdit na kole, chodit do přírody, na procházky, do lesa, odjedu na chalupu - bez signálu, bez internetu a s kadibudkou, budu koukat na Chalupáře a válet se na peci, zkrátka bude to moc fajn! :)


  1. Pustit se do nového online byznysu.
  2. Projet si jižní Čechy na kole. (ještě je nemám celý)
  3. Nezmeškat rybářské slavnosti.
  4. Odjet na chalupu, válet se v trávě, pozorovat mraky a číst si knížky. (zbytek brzo napravím) 
  5. Přečíst si Miluj svůj život.
  6. A taky Továrnu na sny. 
  7. Koupit si Okamžiky štěstí a přečíst je. 
  8. Dočíst knížku o Hygge.
  9. Běhat v lese.
  10. Objet Svět dokola na kole.
  11. Jít s babičkou na borůvky. 
  12. Jít na houby.
  13. Dát si borůvkové knedlíky se strouhankou, smetanou a máslem. 
  14. Podívat se na Šumavu.
  15. Navštívit Budapešť.
  16. Stanovat.
  17. Spát pod širákem.
  18. Pozorovat perseidy. (aspoň fotka z toho víkendu, kdy jsme je pozorovali)
  19. Podívat se na Lipno.
  20. Jít na Stezku korunami stromů.
  21. Dojet na Červenou Lhotu.
  22. Peršlák na kole.
  23. Dojet na Nové Hrady.
  24. Rakousko - Gmund.
  25. Projet si severní Rakousko na kole.
  26. Hrad Rožmberk.
  27. Vítův Kámen + Lipno.
  28. Udělat si fotku stanu s noční oblohou a lesem.
  29. Udělat táborák, opíkat buřty a zpívat národní písně.
  30. Pořádná grilovačka.
  31. Odjet na chalupu sama. (no skoro, ale sami jsme tam byli :D) 
  32. Vltavská cyklistická stezka
  33. Navštívit Holašovice.
  34. Jezero Laka
  35. Zámek Blatná.
  36. Židova Strouha.
  37. Veselské Pískovny.
  38. Podívat se do Polska.
  39. Linz.
  40. Hallstatt.
  41. Udělat si fotoalbum z cest.
  42. Narozeninová oslava Markéty.
  43. Sehnat letenky na Madeiru.
  44. Zabalit se.
  45. Naučit se jezdit na skateboardu.
  46. Borůvkový koláč.
  47. Bramboračka s houbami.
  48. Kapří hranolky.
  49. Čína.
  50. Zahrát si zase badminton.
  51. Cukrfree kurz.
  52. Vinobraní.
  53. Výlet do Vídně.
  54. Výlet do Karlových Varů
  55. ?

A jaké máte plány vy na zbytek léta? Inspirujte mě něčím zajímavým :)
PS: A kdybyste se chtěli přidat a něco podniknout spolu se mnou, tak budu jenom ráda! :)

francie

Francouzky (ne)tloustnou, aperitiv a jiné strasti po francouzsku

8:00

Francouzsky netloustnou, jsou krásné, mají šmrc, kouzlo, neustále o sebe pečují, pořádají večeře a oh la la! Zkrátka, kdo by nechtěl být pravou Francouzkou, že? No já třeba fakt ne! Teda teď už ne, dřív možná ano, ale už jsem si to rozmyslela, po tom, co jsem utrpěla kulturní šok po francouzsku. Třeba jste možná někdy byli také obětí všech těch krásných knížek o Francouzkách, které na ně pějí jenom samé ódy, hezky se čtou a jsou tak "nenucené", že se jim opravdu lehce a snadno uvěří. Kdo by nechtěl být nenuceně sexy a šmrc, tak jako se to popisuje ve všech knihách?! Navíc všichni o tom mluvili, všichni vždycky říkali, že je to pravda, tak proč by tomu tak nebylo, že?


A tak jsem přiletěla do Francie. Byla jsem tak trochu unavená a ještě stále ovíněná zbytkovým alkoholem na to, abych šla prozkoumávat město a všechny ty tajuplné francouzské věci. Tak jsem se šla vyspat, s nadějí toho, že to všechno udělám až druhý den. A když na to přišlo a já se vydala do města, tak přišlo jedno velké zklamání, které jsem nečekala. Takže za a) - pokud nebudete v Paříži a nebudete se opravdu urputně snažit najít pravou Pařížanku, která má takový ten nenucený, přirozený styl a je chic, jen těžko takovou Francouzku najdete. Francouzky nejsou žádné dokonalé, úžasné super ženy, které vás ihned oslní. Strávila jsem tím celou dobu, abych u nás v Provence našla TU ženu podle všech těch knížek, která bude pravá Francouzka se vším všudy a už na první pohled vás okouzlí . . . No a doposud se mi to povedlo jen asi 4x. Francouzky jsou zcela obyčejné a normální ženy, stejně tak jako my. Oblékají se pohodlně, nemalují se, nejsou vždy hubené jako laňky, kouří, pijí, nosí tepláky a světe div se, klidně i stráví celou sobotu v pyžamu.


Další zjištění, které jsem zjistila - Francouzky tloustnou. Ano! A já bohužel s nimi - no nedivte se, ale francouzská kuchyně je tak báječná, že jsem sem nepřijela proto, abych tu držela nějaký pust či šla na detox, ale proto, abych ochutnala ty pravé makronky, křupavou bagetku, croissant a jiné delikatesy. Takže žádný takový, že netloustnou. Ano viděla jsem pár žen ve věku, které byly krásně štíhlé a bylo vidět, že jim na jejich postavě záleží a pečují o sebe, ale rozhodně to neplatí pro všechny. Francouzky nechodí pěšky, aby se udržovaly štíhlé, jí s láskou (stejně tak jako já) a rozhodně si neodpírají. Ať žijí aperitivy a francouzská voda (víno)!


Ale našly se i věci, v kterých ani jedna z těch knížek rozhodně nelhala, jako například účesy - Francouzky opravdu nosí jednoduché účesy, vlasy mají střižené takovým způsobem, aby to lichotilo jejich tvaru obličeje a bylo to jednoduché na údržbu. Kadeřnické salóny tu vidíte na každém rohu. Potom to taky byla ta část o vaření. Pokud vyloženě nepotkáte zapálenou ženu do vaření, Francouzky nevaří pokud nemusí. Rády pořádají různé aperitivy, večeře a jiné dýchánky, ale všechny knížky se shodují s realitou - z větší části je občerstvení nakoupené, objednané nebo zhotovené na zakázku. Nač se s tím patlat, když to může udělat někdo jiný za vás a vy si tím můžete ušetřit čas.


No a pak taky trhy! Tohle byla Francie, o které jsem vždy snila a jak jsem si ji vždy představovala. A taky to tak je. Každou neděli, bez ohledu na to, jak velké dané město či vesnice je se všude konají trhy. Nikdo není doma, nikdo nestojí u plotny a všichni vyrážejí na trhy, nakoupit čerstvé a lokální potraviny. Od chleba, baget, ovoce, zeleniny, sýru, masa, ryb až po oblečení či pečená kuřata a jiná hotová jídla. Takže si lidé častokrát z trhu odnesou už hotový oběd, který si ihned dají. V tomhle mě Francie dostala a ihned jsem si ji zamilovala. Vždycky se nemůžu dočkat, než bude neděle a já zase půjdu na trhy, tohle mi rozhodně bude chybět!


Takže suma sumárum, opět se mi potvrdila jedna věta z mé oblíbené knížky: "Nevěřte všemu, co slyšíte.". Nic není tak perfektní, jak se zdá, věci jsou častokrát zmedializované a zidealizované. Kolikrát je lepší nic neočekávat a radovat se z přítomnosti a toho co je. Rozhodně teď už vím, že málokdy najdete pravou Francouzku, obzvláště v naší generaci a já už se za tímto skoro neexistujícím ideálem nebudu hnát. :)

recepty

Kanelbullar | Cinnamon buns | Skořicový šnek

8:00

První věc, kterou si mě Švédsko ihned po mém příjezdu dostalo, byla FIKA. Fika znamená dát si šálek kávy/čaje a k tomu vždy něco dobrého a být při tom obklopen lidmi, které máte rádi, sdílet společně všechny radosti, historky, drby, nadšení a takhle to dělat i klidně třeba 3x denně. Dostalo nás to všechny a s holkama jsme pravidelně pořádali naši drbací fiku každý týden. K fice by samozřejmě nemělo chybět něco typicky švédského. Jelikož čoko koule z Ikei už byly ohrané, ráda jsem vyzkoušela kanelbullar neboli tzv. cinnamon bun, do kterého jsem se zamilovala. A když jsem potom ještě vyzkoušela vanilkovou verzi s mandlemi tzv. toscabullar, mohla jsem se zbláznit, jak to bylo dobré! Po návratu domů mi to neuvěřitelně chybělo a hned třetí den jsem si je musela upéct a tady vám přináším recept na onu dobrotu :)


Budete potřebovat (asi 26 kusů):
  • 650 g hladké mouky 
  • 330 g mléka
  • 125 g nesoleného másla
  • 80 g cukru
  • 2 vejce
  • 15 g droždí
  • půl lžičky soli
  • lžička kardamonu
náplň
  • 160 g nesoleného másla
  • 2 lžičky skořice
  • půl lžičky kardamomu 
  • 150 g cukru
  • perlový cukr na ozdobu

1. Rozehřejte máslo, přilijte k němu mléko, tím se máslo tak akorát ochladí a chladné mléko z lednice ohřeje. Rozdrobte do směsi droždí, přidejte cukr, vejce, kardamon, přisypejte mouku a vyhněťte hladké nelepivé těsto a nechte hodinu zrát. Čím déle budete hníst, tím lépe, neboť aspoň tak mi to bylo prozdrazeno ve Finsku, pokud máte robota, prý tam těsto klidně nechte i hodinu hníst. Rozdíl je opravdu znát. Jednou jsem to hnětla jen chvilku a po druhé půl hodiny. Rozdíl byl znatelný a těsto bylo mnohem víc vláčné!

2. Na náplň budete potřebovat povolené máslo, takže ho nedávejte do lednice, zkuste na to nezapomenout. Lze ho i rozehřát, ale těsto pak rychleji kyne a hůř se s ním manipuluje. Jednoduše máslo nechte povolit a utřete s cukrem, skořicí a kardamomem.

3. Těsto po vykynutí rozdělte rozválejte na necelý půl centimetr a potřete máslovým krémem. Zaviňte a nakrájejte na šneky vysoké cca 2 cm - tím pádem vám vzniknou jednoduší korvapuusti. Klasické kanelbulle, jež můžete vidět na fotce, se motají přibližně takto.

4. Naskládejte na plech vymazaný máslem a vysypaný moukou nebo vyložený pečicím papírem. Troubu rozehřejte na 200 stupňů a nechte mezitím šneky dokynout. Posypejte perlovým cukrem nebo nechte jen tak a dejte péct na cca 20 minut.


Bon apétit!

PS: Ještě se omlouvám, že jsem vás včera trochu zmátla článkem, který jsem omylem publikovala, někteří z vás ho viděli. Jen jsem si ho chtěla předem napsat a omylem jsem ho publikovala a přišla jsem na to náhodou až druhý den ráno. Jsem ve Francii, nejsem v ČR, ale mám v plánu se vrátit na pár týdnů domů. Brzy, vám prozradím vše. 

cestování

Odstěhovala jsem se do Francie

10:42

Ještě teda ne natrvalo, ale na nějaký čas ano. Jestli už mě sledujete nějaký čas, určitě vám neuniklo, že jsem kdysi s velkým nadšením a zápalem psala o všem, co se týkalo Francie. Francii jsem vždy milovala, snila o ní, o bagetkách, makronkách, všem těch dortech, levanduli a třeba i o francouzském manželi, co si mě jednoho dne vezme. Ale rozhodně jsem snila i o tom, že bych se sem na nějaký čas odstěhovala a okusila ten pravý život po francouzsku.


Tahle moje "posedlost" se datuje už nějaký ten čas zpátky. Řekla bych, že to klidně už bude i třeba 7 let, možná i 8, kdy jsem si poprvé v knihovně půjčila knížku s příznačným názvem Francouzky netloustnou a zamilovala jsem se nejen do samotné knížky, ale i autorky a i všeho co se týkalo Francie. Následně tato mánie pokračovala i u mé tety. Jedna s druhou jsme vždy nadšeně o těchto věcech klábosily, předávaly si různé informace a tipy na nové knihy o Francouzkách. U mě se tato láska stupňovala čím dál tím víc a víc a neustále mě přepadala touha být jako ony. A kdykoliv vyšla jakákoliv nová kniha s podobnými rysy a třeba čirou náhodou se blížily moje narozeniny či Vánoce, ihned jsem věděla, co si přát.


Má láska k Francii se prohloubila ještě více v momentě, kdy jsem poprvé viděla film Julie a Julia, nutno říci, že do teď se toho filmu nemohu nabažit a mohla bych se na něj dívat neustále pořád a pořád dokola. A tak jsem se na jaře minulého roku, rozhodla, že se do té mé vysněné Francie na celé léto odjedu. Totiž chápejte to tak, byla jsem single a představa, že budu celé léto doma, mě opravdu neuvěřitelně šíleným způsobem děsila. Po těch letech jsem už ani nevěděla jaké je to být sám a neuměla jsem si to ani představit a proto jsem se rozhodla, že si konečně tento sen splním. Nakonec jsem to odpískala se slovy, že je to totální blbost, protože akorát utíkám sama před sebou a nic se tím nevyřeší. A tak čas plynul dál a já stále snila o mé milované Francii dál.


Pak jsem se ocitla ve Švédsku na jaře tohoto roku. V domě, kde jsem bydlela měl pokoj hned vedle mě Francouz (náhoda?) a dole bydlela holka, co uměla mluvit francouzsky (že by další náhoda). Ostatně s lidmi z Francie, jsem se vždy po celou dobu pobytu velice ráda sdružovala a užívala si jejich přítomnost. Ale už před samotnými Vánocemi jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že letos už to teda konečně udělám a pojedu sem! Nápadů, jak to udělat jsem měla několik, ale potom mi přišlo jako nejvýhodnější sem odjet jako au-pair. Práce to není nijak složitá, nebudu muset řešit bydlení, stravu, dostanu se do francouzského prostředí a budu přímo u samotného zdroje a uvidím, jak to všechno vlastně funguje a je.


A někdy v květnu jsem se pustila do hledání a během asi dvou nebo tří dnů jsem měla vybráno a akorát jsem si domlouvala termín na pohovor na skypu. Všechno klaplo a hned zkraje července jsem odlítala do Marseille. Plná nadšení a radosti, jaké to celé bude, jak bude všechno úžasné a jak budou všude vonět levandule. V ruce jsem držela mobil, celá nažhavená začít tu používat Tinder, který jsem si dva týdny před odletem založila doma s vidinou seznámit se s nějakými novými lidmi (případně s mým potencionálním francouzským manželem haha).


A tak uběhlo pár dní, pár týdnů a já už jsem tu skoro měsíc. Musím říci, že Francie není úplně taková, jak jsem si ji celou dobu představovala, ale přesto všechno je krásná (víc se o tom rozepíšu zase někdy jindy). A Tinder? Tak na ten už jsem rezignovala, buď je plný imigrantů a nebo lidí, co anglicky moc neumí, ale na rande jsem tu už byla 3x! Učím se tu spoustu novým věcem, najít cestu zase sama k sobě, mít se ráda a víc si naslouchat. Zkrátka, přes to všechno jsem tu stále šťastná. :)

sny

O čem sním . . .

8:00

. . . když zrovna nespím? Dalo by se říct, že o spoustě věcech, každý den mě něco napadne, co by se mi líbilo, co bych chtěla zkusit, co bych chtěla vidět, ale v podstatě jsem zjistila, že mám jeden velký problém. Pokaždé si to zapomenu někam napsat a pak o pár měsíců později přemýšlím, co to vlastně bylo. Jednou jsem si udělala nástěnku snů, vylepila si na ni všechny možné obrázky, po roce ji uklidila do skříně, do dalšího roka na ni zapomněla a v červnu, když jsem byla doma a dělala generální úklid, tak jsem na ni přišla, vytáhla ji a zjistila, že jsem si vlastně plno snů už splnila. A jelikož v posledních měsících nemám jeden jasný domov, snů mám tolik, že by se na jednu nástěnku nevešli, natož, abych s ní cestovala, rozhodla jsem se je všechny sem sepsat. Inspirovala jsem se článkem od Marti B., ale dělám to hlavně kvůli sobě! Chci to mít na očích, ale také i kvůli vám, většinou přece lidé zabrousí na různé instagramové účty či blogy, protože hledají inspiraci, ne? Tak třeba i vás něco z mých snů zaujme :)

  1. Odstěhovat se na nějakou dobu do Francie a žít jako pravá Francouzka. Chodit na trhy, kupovat hodně zeleniny, ochutnat makronky, beef bourguignon, naučit se pít červené víno a pořádat každý týden aperitiv. (2017) PS: pravé Francouzky neexistují! Jenom Pařížanky.
  2. Naučit se hrát na hudební nástroj, třeba na kytaru.
  3. Malovat - sem a tam, použít všechny možné barvy a štětce světa, pomalovat plátna, ušpinit zdi barvou.
  4. Vydat vlastní kuchařku. Nebo třeba i jinou knížku.
  5. Napsat článek/recept pro časopis.
  6. Upéct croissanty. (2017)
  7. Dojít na nádraží, koupit si jízdenku na první možný spoj a jet.
  8. Vidět mléčnou dráhu.
  9. Mít chalupu na Slovensku v Tatrách, zachumlat se do teplé deky, pít litry teplé čokolády a poslouchat jak praská dřevo v kamnech.
  10. Pořídit si psa, co bude chtít se mnou cestovat. A taky cestovatelskou houpací síť, ve které spolu budeme spát.
  11. Koupit si vlastní foťák. (2016) 
  12. Vdát se a mít děti a taky manžela (!) (jak jinak by ses asi tak chtěla Dominiko vdát), který mě bude mít rád takovou jaká jsem, bude mě dělat šťastnou, bude se mnu hrát badminton, dávat mi květiny, pomáhat se špinavým nádobím, bude se spolu se mnou smát, jíst, vařit, chodit na houby, pít víno a dělat bláznivé věci.
  13. Zase chodit do tanečních kurzů, naučit se tancovat, protančit střevíce, tancovat jako o život. S láskou. A vášní.
  14. Zažít to něco, co popisují všichni mí přátelé, když říkají, že našli tu pravou/toho pravého. Jiskření, mrazení po celém těle, neskutečná vášeň, napětí. Jen my dva, nic víc. (zaří 2017)
  15. Dostat pozvánku na Ples v Opeře
  16. Jet na vodu. Po Vltavě, kolem Krumlova
  17. Jít do Krumlova na otáčivé hlediště.
  18. Začít víc cestovat. (2016) 
  19. Zahrát si v divadelní hře.
  20. Jít na Show Jana Krause.
  21. Dostat pozvánku do Show Jana Krause.
  22. Zlepšit své fotografické schopnosti.
  23. Pořídit si Mac a upravovat fotky jako o život v Lightroomu.
  24. Pořídit si Go Pro a natáčet, cestovat, stříhat a uploadovat.
  25. Alespoň jednou do roka spát v létě pod širákem plných hvězd.
  26. BBQ ve Švédsku. (2017) 
  27. Jít na kulinářský kurz.
  28. Naučit se péct makronky.
  29. Potkat Zdeňka Pohlreicha a taky Romana Vaňka.
  30. Vždycky dělat jenom práci která mě baví, naplňuje a dělá šťastnou, nikdy nepracovat jako 80% všech lidí a nebo vlastně zkrátka ani nepracovat.
  31. Mít se ráda.
  32. Vydat se s Klárkou na letní festival. S holinkami.
  33. Navštívit Rusko. (2017) A vrátit se jednou zpět! 
  34. Pořídit si Thermomix.
  35. Podívat se do Kanady !!!!!!!! Do Calgary, do Torronta, do Banffu, lézt po horách, vidět medvěda, utéct před medvědem. Postavit si iglú, spát v iglú, Canadian Rockies, jezero Moraine, Niagarské vodopády.
  36. Spát na pláži.
  37. Paragliding v Alpách.
  38. Vylézt na Mount Everest.
  39. Zkusit ferraty.
  40. Pracovat na zaoceánské lodi - třeba pro Disney Cruise.
  41. Učit děti angličtinu v Asii.
  42. Projet si Moravu na kolech. (2017) 
  43. Zažít vinobraní na vlastní oči, chuť i žaludek.
  44. Cestovat karavanem. (2017) Ale zkusit to zas a znovu! 
  45. Cestovat motorkou.
  46. Naučit se surfovat.
  47. Spát v zimě v iglú.
  48. Spát v zimě v horách ve sněhu.
  49. Projet Asii na motorce.
  50. Vidět levandulový pole. (2017) 
  51. Navštívit fjordy v Norsku.
  52. Podívat se za Jířou i Lucinkou do Cambridge.
  53. Sedět pod Eiffelovkou, jíst bagetu a brie, pít víno a koukat se na západ slunce v Paříži.
  54. Ubytovat se v Paříži s úžasným balkónkem s výhledem na Paříž a dát si tam ráno boží snídani.
  55. Bydlet ve Švédsku. (2017) 
  56. Vidět polární záři, navštívit Kirunu a zkusit husky sleigh ride.
  57. Bláznivě a šíleně se zamilovat. (září 2017)
  58. Projet Evropu stopem a neutratit při tom cestování ani korunu.
  59. Zkusit Low cost race.
  60. Mít přednášku.
  61. Projet jižní Čechy na kolech.
  62. Podívat se do Budapeště.
  63. Navštívit Ameriku.
  64. Jít na cukrářský kurz ve Francii.
  65. Odjet jako Au-pair do Francie. (2017) 
  66. Naučit se rusky.
  67. Naučit se francouzsky.
  68. Bydlet ve Stockholmu.
  69. Účinkovat v televizní kuchařské show/pořadu.
  70. Jít na Sněžku v noci a vidět východ Slunce.
  71. Získat nějakou super stáž na jaro 2018.
  72. Naučit se meditovat. (2013) Naučit se to znovu, protože to už neumím.
  73. Jet limuzínou. (2017) 
  74. Odjet na Bali.
  75. Cestovat v Gruzii s krosnou.
  76. Cestovat low costově po světě.
  77. Vidět Grand Canyon.
  78. Proletět se kluzákem.
  79. Líbanky na St. Barths.
  80. Potápět se. (2015 - Egypt) Zas a znova, prosím! 
  81. Dát si pizzu v Neapoli.
  82. Vidět Řím.
  83. Podívat se do Řecka. Zakinthos. Athény. Korfu.
  84. Lézt po Tatrách.
  85. Ubytovat se alespoň jednou v prezidentském apartmá v Kempinsky hotel v Tatrách.
  86. Postavit si dům. S jezírkem, bazénem, velkou moderní kuchyní a Kitchen Aidem.
  87. Vidět Velkou Čínskou zeď.
  88. Zkusit paddleboarding. (2017) 
  89. Jít na jógu. (2016) 
  90. Cvičit jógu za východu slunce.
  91. Koupit si skateboard/longboard a naučit se na tom jezdit.
  92. Překonat svůj strach z lyžování a lyžovat v Alpách.
  93. Navštívit Dubai.
  94. Letět do Brazílie. Vidět Rio de Janeiro, karneval a sochu Ježíše.
  95. Prozkoumat přírodu na Islandu.
  96. Navštívit restauraci Jamieho Olivera.
  97. Letět první třídou v letadle.
  98. Koupit si kabelku od Diora.
  99. Zkusit trávu. (3.4.2017) 
  100. Zkusit Moeta.
  101. Vidět NYC, bruslit v zimě v Central Parku, Top of the Rock, Times Square, Empire State Building, Rockefeller Center, Brooklyn Bridge, China Town, Liberty Island, jít na hokejový zápas.
  102. Jít na koncert.
  103. Mít pas plný razítek.
  104. Líbat se v dešti.
  105. Navštívit Švýcarsko.
  106. Podívat se na Madeiru.
  107. Vidět Neuschwanstein Castle.
  108. Navštívit Belgii.
  109. Dolomity.
  110. Lago di Braies.
  111. Ušít si vlastní šaty.
  112. Hallstatt.
  113. Mont Blanc.
  114. Vidět Velkou Ameriku. (2016) 
  115. Jet na KVIFF.
  116. Holašovice.
  117. Vyhlídka Máj.
  118. Podívat se do Dánska. (2017) 
  119. Procestovat pořádně ČR dokola, křížem krážem.
  120. Víc zamakat na blogu.
  121. Naučit se hezky krasopisně psát.
  122. Pořád večeře s přáteli, alespoň 1x do měsíce.
  123. Jít se najíst do Café Imperial. (2016) 
  124. Jít na Velkou Pardubickou. Na tribunu, s kloboukem, s podpatky, za dámu, se vším všudy.
  125. Jít na dostihy za dámu. (2017)
  126. Založit si vlastní byznys.
  127. Dostat pozvánku do Star Dance a vzít tam s sebou mamku, babičku, Štěpku a Markétu a udělat si pořádnou dámskou jízdu v Praze!
  128. Dostat pozvánku na zahraniční press trip.
  129. Psát do časopisu nebo napsat třeba i článek pro noviny.
  130. Opít se a udělat nějakou totální blbost. (2017, několikrát) Kdyby vás zajímalo to poslední, tak jsem usla u nás doma ve městě v baru na záchodě v rámci rozlučkové párty před Francií, odkud mě prý údajně museli vypáčit. Já celou story neznám a radši ji ani vědět nechci a jen doufám, že tam nemám zakázanej vstup. 
  131. Zahrát si golf.
  132. Strávit léto na jachtě.
  133. Pořídit si drona
  134. Přeju si, aby mi někdo uspořádal tajnou narozeninovou oslavu. (20.10.2017) 
  135. Sním o růžovým retro kole s proutěným košíkem a přehazovačkou.
  136. Dobrovolničit na rýžovým poli v Asii.
  137. Pořád se houpat na houpačce. A taky najít dokonalou dřevěnou houpačku na pláži a houpat se při západu slunce.
  138. Navštívit pláže v Portugalsku.
  139. Podívat se do Albánie.
  140. Pořádně procestovat Tyrolsko a ochutnat všechny místní speciality.
  141. Naučit se hrát tenis.
  142. ?

Počet zobrazení stránky