cestování

Rok na cestách

11:57

. . . aneb co mi cestování dalo, vzalo, jak nacpat celý svůj život do dvou kufrů, jaký je můj život na cestách a jak to vlastně bude dál?


Zrovna včera jsem o tom tak přemýšlela. Je to už více než rok, co jsem se udělala jedno ze svých doposud největších rozhodnutí v životě a následný rok prožila jak na horské dráze. Za ten rok jsem i přišla na jednu velice důležitou věc - můžete snít o dané věci jak chcete, představovat si ji stokrát stále a znovu dokola, ale pokud neučiníte rozhodnutí, že do toho tedy opravdu jdete a chcete to, nic se nestane. A doposud se mi to vlastně ověřilo, že to tak funguje na všem. Dokud jsem se teda opravdu nerozhodla, že teda opravdu chci cestovat, nic se nedělo a ani jsem nepřitahovala žádné lidi, informace, události a příležitosti, ale v momentě, kdy jsem se pro to rozhodla, se najednou všechno změnilo.

A byl to opravdu zajímavý rok, řekla bych, že mi dal víc než mi vzal a že jsem i díky tomu všemu v některých věcech zase o něco trochu víc dospěla. Ale především to byla jedna velká i divoká jízda na horské dráze a to doslova. A se vším všudy. Cesta nahoru, i šílená cesta dolů, cesta do propasti a opět náročné stoupání nahoru. Někdy si říkám, že se mi trochu vymstilo, staré známé pořekadlo jak na Nový, tak po celý, protože to občas podle toho tak vypadalo, ale aspoň se mám teď zpětně čemu smát a když se tomu nesměju já, tak se aspoň mí přátelé smějí mně.


A co mi tedy cestování dalo? 
Především mi dalo neuvěřitelnou svobodu, ale zároveň i velkou odpovědnost. Svobodu rozhodnout se, kam půjdu, co udělám, kde budu bydlet a také jak se rozhodnu, ale i následnou odpovědnost za to nést si veškeré následky, které jsou s tím vším spojené, což vždy nebyla úplně růžová pohádka, ale s odstupem času mohu potvrdit, že když se říká, že pokud nejde o život, jde o hovno, tak je to opravdu skutečně pravda!

Dále mi cestování dalo nespočet nových přátel, dvě nové nejskvělejší parťačky z jihu na život a na smrt (a taky na kocovinu), nové zážitky, zlepšení se v angličtině, konečně mám i lepší přízvuk, nové pracovní příležitosti, poprvé v životě jsem vyzkoušela trávu, koláček s hašišem a nesla si potom za to všechny následky. Kluci z Německa mě učili správně kouřit cigarety (díky bohu jsem v tom nenašla zálibu), prožila jsem si svou první pořádnou opici, zjistila jsem, jak neskutečně může mít člověk nahnáno, když ho zastaví na hranicích při pasové kontrole pod doznívajícími účinky trávy a také jaké to je si ve vší veselé opilosti dojet na kole až do pokoje, zaparkovat kolo vedle postele a spokojeně usnout. I jaké to je ztratit se v 1 400 m nad mořem v mínusové teplotě pod nulou, bez vody, baterky, jídla, mapy a fungujícího mobilu v totální vánici, večerní tmě a neoznačené "lesní" zkratce.

Tohle všechno sem samozřejmě píšu jenom pro pobavení, abyste se tomu zasmáli stejně jako se tomu s postupem času směju i já. Ne proto, abych se tu nějak vytahovala, co všechno jsem už zkusila či vás k tomu nějak nabádala, to rozhodně ne! Opravdu všeho s mírou.


A co mi cestování vzalo?
Ačkoliv se o cestování vždy mluví jako o úžasné možnosti, jak investovat čas a peníze, tak bohužel pro mě to mělo i své stinné stránky, kterých jsem si užila dosyta. Opravdu všechno má svou hranici a já tu svou bohužel ignorovala a bylo jasné, že na výslunní či nahoře člověk není věčně a můj pád na sebe nenechal dlouho čekat. Zavinila jsem si ho tak trochu sama, během něho jsem přišla o pocit štěstí, šťastnou náladu, díky tomu promrhala nejeden den a nakonec ztratila i několik přátel. A v neposlední řadě jsem utrpěla i menší ztrátu v rámci školy. Budu muset o jeden rok prodlužovat, ale to mi vlastně ani moc nevadí.

Jak jsem zde psala nedávno, nakonec jsem se i dostala do velkých psychických depek a šílených stavů a nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděla v čem je problém. Věděla jsem, že to je jenom v hlavě, ale prostě to nešlo zastavit. Prostě a jednoduše to nejde a jen tak člověku něco nepomůže. Ale díky Bohu už to mám celé za sebou (ale o tom se zase rozepíšu někdy jindy). V průběhu celého toho období jsem přibrala nejedno kilo, začala se víc nenávidět a trochu si poníčila i své zdraví, ale zpětně to vidím jako jednu velkou výhru!

Nakonec jsem si hodně srovnala priority, zjistila jsem na čem mi opravdu záleží a do čeho chci do budoucna investovat svůj čas a energii. Zjistila jsem komu na mě skutečně záleží, kdo je tu pro mě ať se děje, co se děje a naučila jsem se, jak si opět najít cestu sama k sobě a mít se zase ráda.

Ale v neposlední řadě mi to dalo tu nejcennější věc a tou je moje rodina. Kdo mě zná osobně, ví, že jsem si svými rodiči prošla během své puberty a hlavně i oni se mnou opravdovým peklem, za celých 22 let jsme měli hodně ups & downs (těch downs bylo spíš víc než míň) a bylo těžké si k sobě najít cestu, ale nakonec před mým odjezdem na Madeiru se to konečně celé zlepšilo a věřím, že odteď už to bude jenom dobré. Mám opravdu milující rodiče (teď už jsem si tím naprosto jistá) a jsem jim neskutečně vděčná, jak mě po celou dobu cestování podporovali a to jak psychicky, tak i finančně, ale především, že vždy podpořili mé každé šílené rozhodnutí a kdykoliv šlo do tuhého, tak tu byli pro mě, odhodlaní letět i na konec světa, jen aby bylo vše v pořádku a já byla šťastná. Mami a tati díky za všechno, mám vás ráda!

Nakonec jsem vlastně zjistila, že mám vůbec tu nejlepší rodinu na světě! Nejlepší mamku, taťku, babičky, dědu, tety, strejdy, bratrance a sestřenice a nikdy bych je za nic na světě nevyměnila. Tak často mi teď chybí všechny ty naše společné chvíle . . . Už se na vás zase moc těším!


ALE to nejlepší, co mi cestování dalo jsem si nechala až nakonec! Tím nejlepším je pro mě můj Lojzík, kterého jsem díky cestování poznala v Anglii loni před Vánoci. Nakonec jsme jeden na druhého museli čekat skoro 3/4 roku a trochu nám to trvalo, než jsme dospěli k tomu, že chceme být opravdu spolu a dokážeme z našeho vztahu udělat prioritu v tom slova smyslu, že nám jeden na druhému záleží a dokáže se mít rádi i přes to, že nás momentálně dělí 3 319 km, nejeden stát, pohoří, hurikán a oceán a stále na sebe dokážeme trpělivě čekat. 

Ačkoliv člověk, který by znal celý náš příběh a věděl, jak krátce spolu jsme, by si nejspíše ťukal na čelo a říkal, že jsem magor, když tohle dokážu říct natož říct, že Lojzík je ten osudový chlap, na kterého jsem celé ty dva roky čekala, natož, že si ještě myslím, že to takhle bude na dálku fungovat, ale mně to je jedno. Ať si každý ťuká na čelo jak chce a říká co chce, ale pro mě je to o pocitech, jak to člověk cítí a já to prostě momentálně takhle cítím a neměnila bych to za nic! A děkuju, že mi tě život přihrál, ačkoliv by mě to nikdy v životě nenapadlo, že se naše cesty střetnou zrovna v Nottinghamu, ale především děkuju, že mě podporuješ v mých rozhodnutích a jsi přesně takový, jaký jsi. Takový prosím zůstaň!

Dá se vůbec celý rok žít jen s pár věcmi ve dvou kufrech na kolečkách?
Ano. Dá! Nakonec samo cestování mi pootevřelo dveře k velice kouzelnému stylu života - minimalismu a já jsem se naučila žít jen s tím, co doopravdy potřebuju. Zjistila jsem, že mám spoustu, ale opravdu spoustu věcí a ve finále má člověk vždy jen pár nejoblíbenějších věcí, které používá nejčastěji. Díky tomu, že jsem byla nucená se takto naučit žít, mi najednou život přijde jednoduší a rozhodně si ho nemusím komplikovat rozhodováním pro kterou věc se zrovna dneska rozhodnu z těch všech.


A co bude dál?
Jak víte, momentálně jsem na 5 měsíců na Madeiře. Až se vrátím, budu opět pokračovat ve svém bakalářském studiu a budu se ho snažit pečlivě a řádně dodělat. Také bych chtěla zůstat v Česku. Teď mě vůbec neláká vyjíždění a usazování se opět na nějakou delší dobu v cizině. Ale cestování jako takové mám ráda pořád a chci v něm nadále pokračovat, ale jen rekreačně prozatím, či jak to jinak/lépe říct. Prostě se chci usadit v Česku a při tom sem a tam objevovat nová místa.

To je tak asi vše, co bych k tomuto tématu chtěla říct. Pokud i vás láká cestování i s tím, že byste se někde chtěli na nějakou dobu usadit, určitě si za tím běžte! Dnešní možnosti jsou neuvěřitelné a dle mě i nekonečné. Jak se říká, kdo chce, najde si vždycky způsob, jak to udělat. Stačí jen udělat to rozhodnutí. A pokud se takto plánujete rozhodnout, držím vám všechny palce, určitě to bude skvělé rozhodnutí, díky kterému budete těžit opravdu hodně. Ale nakonec přece jenom nezapomínejte - všechno má svůj čas . . . :)

cestování

Kde je mi teď konec

20:35

Aneb, co všechno se od posledního článku změnilo . . . :)


Za prvé se určitě změnilo to, že díky tomu, že jsem se tady tak vypsala, tak se najednou všechno otočilo o 360 stupňů a já můžu říct s čistým svědomím, že temné časy a všechny depky jsou již zcela zažehnány a minulostí. A to i díky vám, díky za to, že jste si mé trápení přečetli, vyslechli, pomohli a poradili. Komentáře k minulému článku jsem si poctivě přečetla, jen tedy přiznávám, že jsem na ně nereagovala a to z toho důvodu, že v momentě, kdy jsem se z toho vypsala, se najednou něco změnilo, já se začala cítit líp, věci se daly do pohybu a já najednou nestihla ani odepsat, tak se moc omlouvám. Velké dík patří Klárce, mému anděli strážnému z Andělu, která má pro mě vždy pochopení a já mám snad i pocit, že na střídačku obouváme ty stejné boty a kráčíme v nich po stejné cestě, jen v jiných časových obdobích a rozmezích a vzájemně pro sebe proto vždy velice jednoduše a snadně dokážeme najít pochopení, lásku, důvěru a i pomoc. Také děkuji své rodině, za všechny úžasné chvilky, báječnou rodinou oslavu, babičce a dědovi za nezapomenutelné léto, které ještě doteď oplakávám, že už skončilo a Lojzíkovi za to, že jsi a psychicky mě podporuješ a vždy rozesměješ.

No a kde je mi teď konec? Přesně před týdnem a pár dny, jsem odletěla na Madeiru, kde teď nějaký čas pobudu. Nebudu vám lhát a nalijme si čistého vína, toto je už třetí odjezd během jednoho roku z České republiky, další část roku, kdy se zase stěhuju a další část roku, kdy začínám od znovu. Proto vám nebudu lhát a řeknu vám to na rovinu, bylo to těžký. Sakra těžký, možná těžký jako prase. Můžu to tak říct, že?! Věci se před odjezdem rychle semlely, s Lojzíkem jsme dospěli do jiného stádia, rodina mi přirostla k srdci blíž, Klárka mi oznámila, že po Vánocích odlétá na rok a půl do Austrálie, Jirka se odstěhoval do Anglie a já jsem tak nějak přicházela na to, že se na tu Madeiru vlastně ani zase tolik netěším a spíš se těším na to, až zase přiletím na Vánoce a budeme s Lojzíkem spolu. Ale stejně jsem letěla. Skoro pět hodin s časovým posunem a dvakrát hodinovým zpožděním.

Ale přiletěla jsem, vystoupila z letadla a Madeira mě okouzlila, zamilovala jsem se do ní, je opravdu úchvatná. A pak jsem dorazila do nového bytu, který jsem si sehnala na pronájem. Měla jsem co dělat, abych se udržela a nerozbrečela se už před klučinou, který mi celý byt ukazoval . . .

Jiný kraj.
Jiný mrav.
Jiná mentalita.
Jiný přístup k věcem.
Neuvěřitelný bordel v bytě.
Rozbitá hadice ve sprše slepená páskou. :D
A domovní zámek, který jsem nebyla schopná odemknout.

Poléval mě studený pot a slzy. Myslím, že v ten moment, už toho na mě bylo opravdu hodně. Třídenní nevyspání, dlouhý let a nový bytový šok. V ten moment do mě stačilo jakkoliv cvrknout a ihned jsem se sesypala a rozbrečela. 

Jediné co mě drželo nad vodou bylo utěšování mého taťky doprovázeno mým odhodlaným hledáním zpáteční letenky za doprovodu slz, že chci ihned letět domů a Lojzíkův soucit, ať ještě vydržím, že nakonec určitě uvídím, že se mi tam začne líbit a zvládnu to. 

A zvládla jsem to. Stačilo mi se vyspat, jednou si projít město, najít nové kamarády a hned jsem se zase dala dohromady a pochopila jsem, že je tu opravdu krásně a nakonec tu zůstanu.

Na některé věci si člověk opravdu musí zvyknout, jako třeba na to, že je to zase totálně jiná mentalita, na všechno je dost času, všechno se udělá až zítra, jídlo se rychle zkazí, ještěrkám se u vás doma vždycky moc líbí a švábům se zase líbí se v noci toulat po ulicích a že i když není vidět sluníčko, tak se člověk stejně spálí. Ale to je prostě to ono kouzlo místního ostrova, ostrova, který si nakonec člověk zamiluje.

Já myslím, že už jsem si letos toho cestování užila dost a tohle rozhodě považuji za poslední stěhování letošního roku i poslední cestovatelský výjezd na delší dobu (na nějakou dobu dopředu). Nikdy jsem netvrdila, že cestuju, protože se mi u nás nelíbí nebo proto, že by mi byla naše země malá. Právě, že naopak, moc se mi u nás líbí a vždy se domů ráda vracím. :) Jen jsem prostě chtěla využít příležitosti dokud to šlo a poznat nové věci, země, kraje, lidi a jídla. A bylo to moc fajn. Teď jsem tady a nakonec si to moc užívám a jsem ráda za tuto zkušenost. I když jsem tu v rámci školy, tak čas na zábavu si tu také najdu.

Teplo je tu hezké, slunce svítí krásně, místní tropické ovoce chutná výborně a místní příroda je přímo úchvatná! Všechno vám to brzy a postupně ukážu. Jak tady, tak i u mě na instagramu. Prozatím běžím, musím se navečeřet a dojít do města nakoupit pár věcí a zase se pustit do práce a něco udělat.

Tak se mějte hezky a já se zase brzo ozvu! Pac a pusuuuu ♥

Nemůžu chytit kreativní slinu

10:28

Perfektní - to teda rozhodně není. Opravdu ne. Nic a nikdo. Ani můj život. 


Nechci, aby si někdo myslel, že můj život je perfektní, protože to opravdu není. Chci s vámi sdílet všechno, tak vám chci ukázat i tu odvrácenou část. Část, kdy necestuju, nevysedávám v kavárnách ani restauracích, ležím třeba jen tak doma na posteli, nevařím, nevymetám kluby, nepiju Prosecco a ani neběhám po louce ve snaze se zase trochu zapotit.

Už mě nebaví věci, který nejsou skutečný, hezký studený kafe z fotky, selfíčkový královny, který mě vlastně vůbec neinspirují, neupřímnost a vlastně to hraní si na něco, co vlastně nejsem. Už mě to fakt neba. A vlastně toho nechci už ani být součástí.

Řekla bych, že moje léto je zvláštní. Zvláštně krásný, ale i zvláštně smutný, ale přesto všechno se něco děje. Děje, ale pomalu. Možná jsem to já, možná je to svět kolem mě, možná je to moje hlava a možná je to všechna ta chemie, co jsem do sebe na začátku léta nacpala. Nevím, jen doufám, že se měním k lepšímu.

Začalo to asi všechno už na jaře, pomalu, ale jistě, některé věci mě začaly štvát, ne vždycky jsem byla šťastná, nešlo mi pořád se ze všeho radovat, ale byly dny, kdy mi to zase šlo. Pak jsem se vrátila domů a zase mi to šlo. Náramně! Smála jsem se, byla jsem šťastná, bavilo mě zase být doma a pak na konec léta, těsně před odletem, jsem do sebe vlastní hloupostí nacpala trochu (možná trochu víc) chemie. A celý ten kolotoč začal.

Nejdřív se roztočil pořádně rychle, panečku byla to jízda, točilo se to tak rychle, až se mi několikrát chtělo z té závratě zvracet, neměla jsem chuť k jídlu, přežívala jsem ze dne na den, nic mě nebavilo, nešlo to zastavit až pak jednou. Celý se to zastavilo a já se zase začala trochu usmívat, ale kolotoč se zase začal roztáčet, tentokrát ovšem pomalu, ale jistě.

Už jsem neměla závratě ani nechuť k jídlu. To už pominulo. Namísto toho přišla sebe nenávist, velká chuť k jídlu a deprese. Tím vám chci ukázat, že ani můj život není perfektní a i tak trochu vám vysvětlit, proč blog není tolik aktivní, natož instagram či má facebooková stránka.

Jednoduše už jsem měla všeho dost a nebavilo mě to. Někdy jsem měla opravdu velké deprese i tři dny v kuse. Neměla jsem ráda sama sebe, nemohla jsem se vystát, tak jsem to zaháněla jídlem, jedla, jedla a tloustla - přibrala jsem a nemohla jsem se vystát ještě víc. Bolela mě hlava, někdy i třeba tři dny v kuse a myslím, že to poznali i všichni okolo mě. Já jsem o tom sama taky dobře věděla a naštěstí jsem se snažila najít nějakou pomoc, nejčastěji v knížkách. 

Moje okolí to nechápalo, vlastně možná i dodnes nechápe, prý proč čtu ty blbé knížky, vždyť jsem tak pozitivní člověk, nepotřebuju číst takové nesmysly (díky za podporu :D) a mám se jít radši projít. Ale stejně jsem je četla dál. Trochu to pomohlo, vlastně od začátku vím, kde je hlavní problém, jen na tom potřebuju trochu víc zapracovat.

Ale proč to tu vlastně píšu? Především se z toho potřebuju vypsat a i vám to trochu vysvětlit. Kdykoliv předtím jsem se nerada dělila o své strasti a trápení s okolím a vždy jsem všechno dusila v sobě, prostě jsem to nechtěla ventilovat dál. Taky v létě přišel moment, kdy už mě vážně veškerá nastrojenost instagramu přestala bavit a asi z 600 lidí, které jsem sledovala jsem to všechno zkrouhla na nějakých 150. Nic proti nikomu, ale je mi teď vážně líp, když nemám každý den na očích všechny možný kraviny! 

Každý chce svůj IG vést určitým způsobem, stylem, každý se zajímá o něco jiného, ale mě už vážně přestajlované obrázky nebaví, ani nicneříkají opakující se selfíčka a fotky bez inspirace. Myslím si, že Instagram je o inspiraci i já chci, aby můj Instagram byl inspirací v tom, kam se podívat, co je hezké, jaké místo stojí za to navštívit, kde se dá dobře najíst a tak.

Rozhodně už nechci být součástí toho umělého a falešného světa. Myslím, že už mi to stačilo, ale díky za tu zkušenost. 

Na rovinu říkám, že jsem tím byla tak zhusená, že jsem přestala a upla se jen na stories, ale i ty mi pak už moc nedávali smysl a moc mě nebavily. Vlastně ani blog mi moc nešel v posledních dnech a týdnech. Nebavilo mě to a vlastně jsem nevěděla ani o čem psát. Nechtěla jsem se do toho nutit.

Ještě nejsem tam, kde bych potřebovala být - vím, ještě to chce čas. Ale už jsem se rozhodla, že toho bylo dost a chci to zase otočit k dobrému a být zase zpátky ta pozitivní Domča, co se ze všeho raduje!

Chci se k tomu všemu, co jsem měla ráda vrátit, najít si k tomu cestu, třeba to zkusit i jinak. Najít inspiraci u vás, ale třeba i inspirovat vás a ukázat vám něco zajímavého, nového.

Tak doufám, že mi to půjde. A momentálně jsem se rozhodla, že to chci změnit. Vážně! Tak ať to všechno dopadne dobře (tak, jak má) a nějaká kreativní slina si mě zase brzy najde.

Pac a pusu, mějte se hezky a díky všem, kteří mi pomáháte! ♥

A co teď?

8:00

Jak jsem psala minule, jsem zpátky doma. Ale moc jsem se na to svým způsobem těšila. Přijela jsem domů, vybalila, zabalila a jela zase pryč. Do jižních Čech, myslím, že jsem tu asi nejšťastnější. Nejela jsem sama, vzala jsem si sebou i kolo. Budu tu jenom měsíc, možná měsíc a týden, ale chci si to užít na plno. Jak jsem řekla minule, plánů mám opět plno, snů též. Tak jsem se rozhodla, že si to opět radši sepíšu, abych na nic nezapomněla a doufám, že z toho udělám nezapomenutelný měsíc dle mých představ. Budu jezdit na kole, chodit do přírody, na procházky, do lesa, odjedu na chalupu - bez signálu, bez internetu a s kadibudkou, budu koukat na Chalupáře a válet se na peci, zkrátka bude to moc fajn! :)


  1. Pustit se do nového online byznysu.
  2. Projet si jižní Čechy na kole. (ještě je nemám celý)
  3. Nezmeškat rybářské slavnosti.
  4. Odjet na chalupu, válet se v trávě, pozorovat mraky a číst si knížky. (zbytek brzo napravím) 
  5. Přečíst si Miluj svůj život.
  6. A taky Továrnu na sny. 
  7. Koupit si Okamžiky štěstí a přečíst je. 
  8. Dočíst knížku o Hygge.
  9. Běhat v lese.
  10. Objet Svět dokola na kole.
  11. Jít s babičkou na borůvky. 
  12. Jít na houby.
  13. Dát si borůvkové knedlíky se strouhankou, smetanou a máslem. 
  14. Podívat se na Šumavu.
  15. Navštívit Budapešť.
  16. Stanovat.
  17. Spát pod širákem.
  18. Pozorovat perseidy. (aspoň fotka z toho víkendu, kdy jsme je pozorovali)
  19. Podívat se na Lipno.
  20. Jít na Stezku korunami stromů.
  21. Dojet na Červenou Lhotu.
  22. Peršlák na kole.
  23. Dojet na Nové Hrady.
  24. Rakousko - Gmund.
  25. Projet si severní Rakousko na kole.
  26. Hrad Rožmberk.
  27. Vítův Kámen + Lipno.
  28. Udělat si fotku stanu s noční oblohou a lesem.
  29. Udělat táborák, opíkat buřty a zpívat národní písně.
  30. Pořádná grilovačka.
  31. Odjet na chalupu sama. (no skoro, ale sami jsme tam byli :D) 
  32. Vltavská cyklistická stezka
  33. Navštívit Holašovice.
  34. Jezero Laka
  35. Zámek Blatná.
  36. Židova Strouha.
  37. Veselské Pískovny.
  38. Podívat se do Polska.
  39. Linz.
  40. Hallstatt.
  41. Udělat si fotoalbum z cest.
  42. Narozeninová oslava Markéty.
  43. Sehnat letenky na Madeiru.
  44. Zabalit se.
  45. Naučit se jezdit na skateboardu.
  46. Borůvkový koláč.
  47. Bramboračka s houbami.
  48. Kapří hranolky.
  49. Čína.
  50. Zahrát si zase badminton.
  51. Cukrfree kurz.
  52. Vinobraní.
  53. Výlet do Vídně.
  54. Výlet do Karlových Varů
  55. ?

A jaké máte plány vy na zbytek léta? Inspirujte mě něčím zajímavým :)
PS: A kdybyste se chtěli přidat a něco podniknout spolu se mnou, tak budu jenom ráda! :)

Počet zobrazení stránky